Obecné zásady

Obecné zásady První pomoci

Obecné zásady první pomoci

  1. Zajistíme bezpečnost sobě i postiženému popř. postiženým.
  2. Vyšetříme postiženého.
  3. Zavoláme tísňové volání 155          112 voláme pouze při hromadných neštěstích.
  4. Poskytnutí první pomoci dále jen PRP.
  5. Kontrolujeme  postiženého až do příjezdu rychlé zdravotnické pomoci dále jen RZP.

Posloupnost výkonů zachraňující život

Tyto výkony můžeme provést kdykoli a kdekoli.

  1. Zástava prudkého krvácení.
  2. ABC
  3. Chlazení rozsáhlých popálenin.
  4. Ošetření otevřeného poranění hruhníku (pneumotorax).
  5. Ošetření dalších poranění.
  6. Protišoková opatření.
  7. Při bezvědomí stabilizovaná poloha.

Postup při poskytování první pomoci

  1. Zjistíme, zda je osoba při vědomí
    • osobu hlasitě oslovíme, případně jemně zatřepeme ramenem
      • POKUD NEODPOVÍDÁ
  2. Přivoláme pomoc z okolí hlasitým: „POMOC!!!“
  3. Uvolníme dýchací cesty, šetrným záklonem hlavy a zjistíme, zda postižený dýchá
    • přiložíme hlavu uchem k ústům – dech slyšíme, cítíme a vidíme zvedající se hrudník
  4. Prohlédneme postiženého, zda nemá další poranění
    • ošetříme prvně nejzávažnější poranění (tepenné krvácení…)
  5. Zavoláme ZZS
  6. Ošetříme zbývající poranění a uložíme pacienta do správné polohy
  7. Vyčkáme příjezdu ZZS

Zhodnocení stavu vědomí

Hodnocení hloubky bezvědomí můžeme orientačně rozlišit takto:

  1. Bdělost. Nemocný či zraněný má otevřené oči, vnímá své okolí, nemusíme jej oslovovat, abychom se ujistili o jeho vědomí
  2. Reaguje na slovní podnět. Na naše oslovení reaguje. Pokud je reakce zpomalena a spolupráce se zachráncem je minimální, hovoříme o somnolenci.
  3. Reakce pouze na bolestivý podnět (štípnutí apod?). Opouštěný odborný termín pro tento stav je sopor. Nemocný je v nebezpečí ucpání dýchacích cest zapadnutím jazyka.
  4. Nereaguje ani na bolestivé podněty. Odborný termín kóma, který je hojně laiky používán i pro předchozí stavy.

Přivolání pomoci z okolí

Neméně důležitou částí první pomoci je přivolání pomoci z okolí. Okolní osoby nám mohou pomoci při poskytování první pomoci, přivolání ZZS, nebo polohování a transportu zraněných.

Vyšetření dýchání

Nejdříve bychom měli zjistit, jestli postižený nemá něco v dutině ústní, poté mu uvolnit dýchací cesty a nakonec zkontrolovat jestli spontánně dýchá. Pokud bychom první krok provedli na druhém místě nebo až naposled, nečistoty z dutiny ústní by zapadly do uvolněných dýchacích cest a postižený by se nám udusil.

  1. Pacientovi otočíme hlavu na stranu, otevřeme ústa a podíváme se, zda v nich není žvýkačka, bonbon, zubní protéza, zvratky, bahno či něco jiného co tam nepatří ? pokud ano, jedním nebo dvěma prsty obalenými např. v kapesníku postiženému opatrně od jednoho koutku k druhému dutinu ústní vytřeme. Musíme si dávat pozor, abychom nečistoty nezatlačili hlouběji do dýchacích cest.
  2. Když máme čistou dutinu ústní, tlakem na čelo a tahem za bradu postiženému zakloníme hlavu. Tím jsme uvolnili dýchací cesty.
  3. Sledujeme hrudník – pokud nevidíme dýchací pohyby nebo vidíme jen ojedinělé, „lapavé“ nádechy, zahájíme resuscitaci. Pokud jsme si jisti, že vidíme normální dýchání (normální hloubka i frekvence nádechů), můžeme otočit postiženého do „stabilizované“ (zotavovací) polohy, vždy ale důkladně sledujeme stav dýchání a při jakýchkoliv pochybnostech umístíme postiženého zpět na záda stabilizované polohy.

Pokud jsme byli svědky náhlého kolapsu postiženého, uvedení do stabilizované polohy se nedoporučuje pro riziko nerozpoznání náhlé zástavy oběhu (zástava dýchání následuje v takovém případě několik desítek sekund až několik minut po zástavě oběhu).

Vyšetření krevního oběhu

Vzhledem k velkému zdržení (u pacienta bez pulsu až minuta) se podle současných (European guidelines 2010) návodů u nereagujících a nedýchajících pacientů hledání pulsu neprovádí. U nevycvičeného laika existuje reálné riziko, že cítí svůj vlastní puls, který falešně považuje za puls postiženého.

Z těchto důvodů není hmatání pulzu u osob v bezvědomí doporučováno a vyšetřování pulzu není součástí postupů laické první pomoci.

Požadavek na hmatání pulzu je jeden z nejčastěji se opakujích mýtů první pomoci.

Puls je nejlépe hmatný na krkavici, na radiální tepně na zápěstí, na femorální (stehenní) tepně – pod tříselným vazem.

Zavolání záchranné služby

Zdravotnickou záchrannou službu (ZZS) je možno zavolat na tísňovém telefonním čísle ZZS 155 (při akutním ohrožení života)  nebo za použití jednotného evropského čísla tísňového volání 112 ( při hromadných nehodách). Je nutné sdělit pokud možno co nejstručněji a nejpřesněji co nejvíce informací o místě nehody a rozsahu zranění. V případě nouzového volání je dobré uvést tyto informace:

  • Kde se událost stala ? Nejlépe přesnou adresu nehody (jméno, město, místo ulice, číslo popisné). V případě malé obce je nutné uvést okres či kraj. V panelových domech je třeba uvést jmenovku dveří a poschodí. V otevřené krajině je nutné popsat významné orientační body, v případě více zachránců se může jeden ze zachránců vydat záchranné službě naproti a pomoci tak s navigací. Pokud došlo k nehodě v místech nedostupných pro vozidla ZZS nebo pokud je dopravní situace na přístupové trase komplikovaná, je vhodné na tuto skutečnost upozornit. V Praze a postupně i v dalších městech můžete pro zlepšení orientace zjistit a nahlásit číslo nejbližšího sloupu veřejného osvětlení (je umístěno na štítku ve výši očí, mimo Prahu tvoří první dva znaky kód města).
  • Co se stalo ? Jedná-li se o úraz, otravu, autonehodu atp., popište rozsah zranění, případně sdělte počet zraněných osob, zda se jedná o dítě či dospělého člověka, jsou-li zranění při vědomí a zda dýchají.
  • Kdo volá ? Uveďte své jméno a telefonní číslo, ze kterého voláte. Již na základě těchto informací může dispečer vyslat posádku na místo zásahu. Umožňuje-li to stav postiženého, vydržte na telefonu a řiďte se pokyny dispečera. Můžete tak pomoci s navigací na místo zásahu.
  • Dále uvedeme počet zraněných a úkony, které provádíme

Záchrannou službu voláme ještě před poskytnutím první pomoci v případě, že je postižen dospělý člověk. Je-li postiženým dítě mladší 8 let, voláme Záchrannou službu až po 1 minutě srdeční masáže a umělého dýchání.

Nikdy nepokládáme sluchátko dřive než dispečer. Při dopravních nehodách dáváme výstražný trojúhelník do vzdálenosti asi 100m. Vypneme zapalování a zakážeme kouřit (pro případ unikání paliva). Motocyklistům nesundáváme přilbu.
Výjimku tvoří zástava dýchání. Pokud tedy musíme sundat přilbu, musíme držet krk, aby hlava nespadla.

Co se nesmí dělat při první pomoci

  • Svlékat oděv (výjimka při poleptání a nebo je-li nasáklý kapalinou např. benzín. Oděv vyhrneme nad ránou a pokud je to nutné rozstřihneme nejlépe ve švu.
  • Vracet vyhřezlé vnitřnosti zpět do dutiny břišní
  • Zkoušet hloubku rány
  • Zatlačovat kostní úlomky zpět do rány
  • Odstraňovat z ran vyčnívající předměty
  • Do ran nedávat zásypy, masti nebo polévat dez. prostředky
  • Podávat tekutiny
  • Násilně měnit polohu- je-li postižený při vědomí nevnucujeme mu polohu kterou odmítá.

Výjimku tvoří je-li postižený při vědomí a krvácí nebo zvrací z dutiny ústní dáme do stabilizované polohy. Protože tato poloha zabrání aspiraci(vdechnutí) zvratků popř. krve.

  • Ponechávat postiženého bez dozoru.

První pomoc, přístup a opatření před příjezdem odborné pomoci

Odstranění vyvolávající příčiny a rychlé orientační zhodnocení hloubky bezvědomí.

To znamená např. přerušení elektrického obvodu (vypnutí spínačů, vypínačů, vytažení přístrojů ze zásuvky, vypnutí jističů, pojistek….),

Vynesení ze zamořeného prostoru (požár, kouř, chemikálie…)přenesení do stínu,vytažení z vody atd ,vše provádíme tak ,aby nedošlo k ohrožení života či zdraví zachránce.

Vyproštění zejména při autonehodách musí být enormě opatrné a nenásilné,neboť se může jednat o současné poranění mozku a pateře (míchy), které může nešetrné a neinformované vyprošťování velmi podstatně zhoršit. Stejně tak může být poranění hlavy kombinováno s poraněním hrudníku, břicha a končetin, s krvácením atd. K těmto opatřením můžeme přiřadit i uložení nemocného do bezpečí při křečích tak, aby nemohlo dojít k poranění o okolní předměty.

Zachování průchodnosti dýchacích cest

Spočívá v:
  • odstranění cizích těles, vody, zvratků zejména z oblasti horních dýchacích cest,
  • trojitý manévr – záklon hlavy, předsunutí dolní čelisti, pootevření úst.
  • uložení do stabilizované polohy – pouze v případě, že nemocný sám dostatečně dýchá a je schopen bez pomoci udržet průchodné dýchací cesty. Pokud například pokračuje zvracení -udržujeme nadále pacienta ve stabilizované poloze a např. přidržováním hlavy, odstraňováním obsahu z dutiny ústní spolu s odstraňováním překážek v odtoku -umožňujeme udržení průchodných dýchacích cest.

Rozhodně se nesnažíme o žádné nedoporučované manévry jako například vytahování jazyka z úst, předklánění hlavy a podobně, neboť všechny tyto manévry nejen zhoršují průchodnost dýchacích cest, ale mohou vést k poranění jazyka, krvácení do dutiny ústní … (např. při křečích).

Zajištění dostatečného dýchání

Jestliže pacient po uvolnění nebo zprůchodnění dýchacích cest nedýchá (viz odstavec shora), zahajujeme kříšení dýchání dýcháním z úst do úst (viz kapitola kardiopulmonální resuscitace).

    Zjištění a ověření příčin nebo okolností vedoucích k bezvědomí, nejsou-li zjevné

    Patří sem zjištění dalších informací od kompetentních rodinných příslušíků, přátel týkajících se průvodních onemocnění srdce, údaje o vysokém krevním tlaku, prodělaných cévních mozkových příhodách, operacích, cukrovce, s bližšími informacemi o její léčbě (podávání insulinu ), lécích, které nemocný užívá, alergiích.

    Zvláště pak věnujeme pozornost přítomnosti

    • vpichů od injekčních jehel na pažích, v meziprstí…,
    • zápach dechu – alkohol, aceton (cukrovka), toluen,
    • ohledání místa nálezu osoby – ampule, stříkačky, lahvičky či blistry od léků, dopis na rozloučenou…